O divadle
HISTORIE
ČAS SMĚLÝCH PLÁNŮ
BURANTEATR se zrodil někdy v létě 2003 v hlavách dvojice studentů Divadelní fakulty JAMU Zetela a Jana Šotkovského – z potřeby realizovat své představy o divadelním provozu mimo existující divadla. Zakladatelé se tehdy nepovažovali za žádné revolucionáře nebo výlučné umělce – byli přesvědčeni, že hlavní povinností divadla je bavit a zaujmout diváka, ať dramaty, či komediemi, ať naléhavým tématem, nečekanou formou nebo „jen“ suverénním řemeslem. Pouze se domnívali, a stále domnívají, že v kolektivu spojeném podobným divadelním programem dokáží dosáhnout umělecky i ekonomicky výraznějších výsledků než tam, kde lidi spojuje pouze společná výplatní páska. Toužili tedy naplnit sen o divadle – klubu, který stál i na počátku vlny malých českých divadel v 60. a 70. letech.
TELECÍ ROKY aneb PARTA KRÁSNÝCH BLÁZNŮ Z POVOLÁNÍ
Skupina se usídlila v Olomouci pod názvem Tramtarie. Uvedla zde od září do prosince 2004 pětici původních premiéra a začala učit obezřetné Hanáky navštěvovat podezřele působící budovu bývalého operetního divadla, sídlící takřka na dálničním ostrůvku mezi olomouckým autobusovým nádražím a koloniálem pana Havelky, jež sytil za levný peníz hladové žaludky všech mladých umělců. Přes mimořádnou vůli všech zúčastněných se zběsilý nápad rozjet každodenní divadelní provoz s prakticky nulovým rozpočtem ukázal jako neschopný pokračování ve chvíli, kdy olomoucký magistrát nejevil ochotu vznikající divadlo podpořit sumou větší než symbolickou. Na počátku roku 2005 se tak takřka všichni členové Tramtarie přesouvají zpět do Brna.
KOČOVNÉ ROKY
Ani v Brně se osud souboru nevyvíjí bez komplikací. Někteří z členů souboru prožijí nedlouhou a neúspěšnou epizodu v HaDivadle, kterou naštěstí již zahladil milosrdný čas. Po strávení kocoviny z prohraného konkursu na vedení tohoto stánku múz se jako fénix z popela Tramtarie rodí nové divadlo – BURANTEATR. Není nazváno podle vidláka a křupana, jak se obecně myslí, ale silného stepního větru, vanoucího si bez ohledu na okolí – název měl korespondovat s vůlí dělat věci po svém, ať si kdokoli cokoli říká. Ale zažitá přezdívka „Burani“ souboru nevadila a zvykl si na ni. Koneckonců naše divadlo bylo vždy „buranské“ – syrové, přímočaré, neotesané, neuhlazené. Celý rok 2005 probíhal v nejistotě, v hospodském plkání ohledně možné budoucnosti a snování smělých plánů bez větší vůle je uskutečnit. Až na přelomu roku 2005 a 2006 se cosi zlomilo (i díky čerstvé energii nově přibyvších hráčů Michala Isteníka a Jaroslava Matějky) a na jaře 2006 stihne BURANTEATR uvést během pěti měsíců čtyři premiéry (ve dvou případech vlastních her). Vzhledem k absenci financí, kvalitní zkušebny a elementárního zázemí je dnes už jasné, že lidstvo tak prostřednictvím BURANTEATRu po rozbití atomu, výstupu na Mount Everest a dobytí Měsíce opět jednou posunulo hranice možného. Začalo období bez střechy nad hlavou. Soubor zkoušel v provizorních podmínkách (včetně opuštěných továrních budov) a bez střechy nad hlavou kočoval po Brně a hrál, kde jej nechali (nejvlídnější zázemí jsme nalezli na Sklepní scéně CEDu, ale účinkovali jsme i leckde jinde). Přesto jsme dokázali během dvou a půl sezóny vyprodukovat devět původních premiér (čemuž se stále ještě divíme). Zároveň začalo být čím dál zřejmější, že přes všechno úsilí a vloženou energii se dané podmínky na umělecké úrovni zkoušek i repríz podepisují jednoznačně negativně. Touha po stálém prostoru stále sílila.
UNDERGROUND JE V PATŘE
A v létě 2008 se konečně na „Burany“ usmálo štěstí – díky úsilí několika dobrých lidí a laskavosti majitele Knih Dobrovský se usídlilo typicky sklepní divadlo v 1. patře knihkupectví na Joštově ulici „na čáře naproti hodinám“, vlevo za regálem s erotickou literaturou. Díky neuvěřitelnému úsilí (občas i těch manuálně zcela nezručných) bylo v prázdném skladu s holými zdmi a betonovou podlahou vybudován během tří a půl týdne sálek pro 60 lidí s šatnou (a skladem kulis, kostýmů, dílnou a kuchyňkou v jednom) a kanceláří (a kuřárnou, odpočívárnou, zasedačkou a archivem v jednom). Nicméně fakt, že jsme nemuseli po každém představení odvážet kulisy do vzdáleného skladu v opuštěné továrně, nýbrž je stačilo jen odsunout z jeviště tři metry jinam, nás přiváděl do extáze. U Dobrovského jsme zůstali dva roky, stabilizovali jsme provoz, uvedli osm premiér, získali stabilní diváckou obec i zájem médií. A po dvou letech jsme uvolnili místo expanzi prodejny, poděkovali za příležitost, sbalili si svých pět kulis a přesunuli se o pár ulic dál, abychom díky laskavé nabídce šéfa Stadionu Tomáše Kadlece mohli rozbít svůj stan na Kounicově 22.
SOUČASNOST
NA STADECU
Další etapa existence BURANTEATRu je teprve před námi, nicméně v multikulturním prostoru Stadionu to zatím vypadá, že se nám rýsují slibné a smělé perspektivy. Zatím je evidentní jedna věc. Jsme po letech v divadle se stálým barem, kde je možno po představení pohodlně usednout a pobesedovat. A to je krásné. Takže když přijdete na představení, najdete nás po něm u červeného stolu. (Isteníka možná spíš pod ním.) Takže – přijďte pobejt!
KRÁTKÉ ZAMYŠLENÍ NA ZÁVĚR
BURANTEATR stojí opět na rozcestí. Jeho dosavadní existence byla spojena s jasně definovanou poetikou – divadlo záměrně asketické ve výtvarnu i hudbě, dopřávalo maximální prostor herci, který usiloval o vytvoření vícerozměrnou tragikomickou figuru. Typický hrdina inscenací BURANTEATRu je outsider, člověk nezvládající komplikovanost moderního světa a jeho všudypřítomné nároky, který se proto uchyluje k drobnému sebeobelhávání a iluzím svého druhu. Divadlo mělo dva jasné pilíře své činnosti – dobré herce a kvalitní text, jemuž režiséři hodlali soustředěně a důsledně sloužit (ale neposluhovat!). Inscenace usilovaly o hořkosměšné, často velmi temné vyznění, které ale nemělo být bezbřeze depresivní – emoční účinek inscenací paradoxně posiloval všudypřítomný humor a kolektivní ansámblová hravost. Texty jsme si vybírali především v moderním a současném českém dramatu, tedy v komortní psychologické dframatice psoledních padesáti či šedesáti let. V této sezoně bude leccos jinak. V našem repertoáru se dostane mnohem více ke slovu klasika (byť se s ní mazlit nebudeme), původní hry, dramatizace i autorské inscenace. A není vyloučeno, že naše inscenace budou mít mnohem ostřejší aktuální společenský akcent. Ale na druhou stranu – jsme to stále my a jako správní „burani“ si to budeme dělat i nadále po svém. Vždyť už nás znáte.
ZAVÍRKA
Je vám jistě jasné, znejmilejší čtenáři, že k přežití BURANTEATRu v nejistých, provizorních a značně komplikovaných podmínkách by nedošlo, nebýt mnoha lidí, kteří v pravou chvíli pomohli, vyšli vstříc, zapůjčili potřebné, přiložili ruku k dílu či utrousili slovíčko na správných místech. Jejich kompletní seznam je k nalezení ZDE . Jednoho z nich bych ale rád zmínil přede všemi – Jirku Vrbenského, dobrého a věrného kamaráda, herce širokého srdce a úzkého rejstříku, kterého asi mnozí znáte jako člena našeho souboru z internetu nebo Divadelních novin. Jirka by hrál epizodní role v našich inscenacích dodnes, kdyby se předloni nezabil na motorce. Ne, dělám si srandu. V autě. Dobrou noc.
