o divadle

us English

HISTORIE

Čas smělých plánů

BURANTEATR se zrodil někdy v létě 2003 v hlavách dvojice studentů Divadelní fakulty JAMU Zetela a Jana Šotkovského – z potřeby realizovat své představy o divadelním provozu mimo existující divadla. Zakladatelé se tehdy nepovažovali za žádné revolucionáře nebo výlučné umělce – byli přesvědčeni, že hlavní povinností divadla je bavit a zaujmout diváka, ať dramaty, či komediemi, ať naléhavým tématem, nečekanou formou nebo „jen“ suverénním řemeslem. Pouze se domnívali, a stále domnívají, že v kolektivu spojeném podobným divadelním programem dokáží dosáhnout umělecky i ekonomicky výraznějších výsledků než tam, kde lidi spojuje pouze společná výplatní páska. Toužili tedy naplnit sen o divadle – klubu, který stál i na počátku vlny malých českých divadel v 60. a 70. letech.

TELECÍ ROKY aneb PARTA KRÁSNÝCH BLÁZNŮ Z POVOLÁNÍ

Skupina se usídlila v Olomouci pod názvem Tramtarie. Uvedla zde od září do prosince 2004 pětici původních premiéra a začala učit obezřetné Hanáky navštěvovat podezřele působící budovu bývalého operetního divadla, sídlící takřka na dálničním ostrůvku mezi olomouckým autobusovým nádražím a koloniálem pana Havelky, jež sytil za levný peníz hladové žaludky všech mladých umělců. Přes mimořádnou vůli všech zúčastněných se zběsilý nápad rozjet každodenní divadelní provoz s prakticky nulovým rozpočtem ukázal jako neschopný pokračování ve chvíli, kdy olomoucký magistrát nejevil ochotu vznikající divadlo podpořit sumou větší než symbolickou. Na počátku roku 2005 se tak takřka všichni členové Tramtarie přesouvají zpět do Brna.

KOČOVNÉ ROKY

Ani v Brně se osud souboru nevyvíjí bez komplikací. Někteří z členů souboru prožijí nedlouhou a neúspěšnou epizodu v HaDivadle, kterou naštěstí již zahladil milosrdný čas. Po strávení kocoviny z prohraného konkursu na vedení tohoto stánku múz se jako fénix z popela Tramtarie rodí nové divadlo – BURANTEATR. Není nazváno podle vidláka a křupana, jak se obecně myslí, ale silného stepního větru, vanoucího si bez ohledu na okolí – název měl korespondovat s vůlí dělat věci po svém, ať si kdokoli cokoli říká. Ale zažitá přezdívka „Burani“ souboru nevadila a zvykl si na ni. Koneckonců naše divadlo bylo vždy „buranské“ – syrové, přímočaré, neotesané, neuhlazené. Celý rok 2005 probíhal v nejistotě, v hospodském plkání ohledně možné budoucnosti a snování smělých plánů bez větší vůle je uskutečnit. Až na přelomu roku 2005 a 2006 se cosi zlomilo (i díky čerstvé energii nově přibyvších hráčů Michala Isteníka a Jaroslava Matějky) a na jaře 2006 stihne BURANTEATR uvést během pěti měsíců čtyři premiéry (ve dvou případech vlastních her). Vzhledem k absenci financí, kvalitní zkušebny a elementárního zázemí je dnes už jasné, že lidstvo tak prostřednictvím BURANTEATRu po rozbití atomu, výstupu na Mount Everest a dobytí Měsíce opět jednou posunulo hranice možného. Začalo období bez střechy nad hlavou. Soubor zkoušel v provizorních podmínkách (včetně opuštěných továrních budov) a bez střechy nad hlavou kočoval po Brně a hrál, kde jej nechali (nejvlídnější zázemí jsme nalezli na Sklepní scéně CEDu, ale účinkovali jsme i leckde jinde). Přesto jsme dokázali během dvou a půl sezóny vyprodukovat devět původních premiér (čemuž se stále ještě divíme). Zároveň začalo být čím dál zřejmější, že přes všechno úsilí a vloženou energii se dané podmínky na umělecké úrovni zkoušek i repríz podepisují jednoznačně negativně. Touha po stálém prostoru stále sílila.

UNDERGROUND JE V PATŘE

A v létě 2008 se konečně na „Burany“ usmálo štěstí – díky úsilí několika dobrých lidí a laskavosti majitele Knih Dobrovský se usídlilo typicky sklepní divadlo v 1. patře knihkupectví na Joštově ulici „na čáře naproti hodinám“, vlevo za regálem s erotickou literaturou. Díky neuvěřitelnému úsilí (občas i těch manuálně zcela nezručných) bylo v prázdném skladu s holými zdmi a betonovou podlahou vybudován během tří a půl týdne sálek pro 60 lidí s šatnou (a skladem kulis, kostýmů, dílnou a kuchyňkou v jednom) a kanceláří (a kuřárnou, odpočívárnou, zasedačkou a archivem v jednom). Nicméně fakt, že jsme nemuseli po každém představení odvážet kulisy do vzdáleného skladu v opuštěné továrně, nýbrž je stačilo jen odsunout z jeviště tři metry jinam, nás přiváděl do extáze. U Dobrovského jsme zůstali dva roky, stabilizovali jsme provoz, uvedli osm premiér, získali stabilní diváckou obec i zájem médií. A po dvou letech jsme uvolnili místo expanzi prodejny, poděkovali za příležitost, sbalili si svých pět kulis a přesunuli se o pár ulic dál, abychom díky laskavé nabídce šéfa Stadionu Tomáše Kadlece mohli rozbít svůj stan na Kounicově 22.

SOUČASNOST

Zatím poslední etapa existence BURANTEATRu je spjata s multikulturním prostorem Sokolského Stadionu, kde jsme se po letech ocitli v divadle se stálým barem, kde je možno po představení pohodlně usednout a pobesedovat. A to je krásné. Jsme tu už pátou sezónu a užíváme si možnosti střídat k hraní velkou (pro 150 diváků) a malou (pro 70) scénu, jakož i intelektuální kvas naší podkrovní kuřárny, kde nad námi bdí zavěšený Petr Lébl a kde ocelový jekl má svého bratříčka hydea. A i publikum si nás našlo po přestěhování dost rychle, takže důvody k nespokojenosti nejsou.

Stihli jsme toho za čtyři a půl roku na Kounicově docela dost. Odperemiérovali jsme celkem 17 inscenací. Zintenzívnili jsme zájezdovou činnost včetně festivalů (Pardubice, Zlín, Plzeň, Praha, Ostrava…), získali dva stálé techniky Petra „Pumlu alias Píďu“ Tlustého a Jana „Darťu alias Šaršouna“ Krubu a vyzkoušeli jsme si některé divadelní polohy, které jsme doposud zanedbávali – autorské inscenace (Huvar, Spálená země, Pán s kaméliemi) nebo razantně vyložené klasické texty (Misantrop, Heda Gablerová, Dziady). Na podzim 2012 jsme uspořádali jsme dokonce mezinárodní projekt 4TOGETHER, v jehož rámci tři spřízněné soubory z Maďarska, Polska a Slovenska na Stadecu odpremiérovaly své inscenace, týkající se „národního“ tématu jedné ze sousedních visegrádských zemí.

S inscenací Amazonie jsme byli nominováni na Cenu Marka Ravenhilla, kolega Vojtěch Dlask se za hudbu k inscenaci Dziady dočkal nominace na Cenu Alfréda Radoka. Třikrát jsme se v téže soutěži probojovali do první desítky českých divadel, za rok 2011 jsme se umístili na krásném 3.-4. místě a kolega Isteník utržil dokonce cenu Talent roku.

Tak či onak, vzhledem k umístění sálu platilo na České i Kounicově jedno: „Underground je v prvním patře, vole.“

CO VÁS (A NÁS) ČEKÁ

Momentálně (listopad 2014) nás čekají do konce sezóny ještě dvě premiéry. (Možná tři, když se nám bude hodně chtít.) V únoru Faust a Markétka dle Goetheho – po Dziadech si zkusíme v tom našem skromném divadýlku vylézt na další osmitisícovku evropské dramatiky. Režie umělecký chef Tyc. V dubnu pak příběhy nečekaných konců dle Roalda Dahla. Scénář píše a režírovat bude Jakub Nvota – u nás poprvé. Už se na něj těšíme. A co bude dál, ví jen Bůh a svatý Václav.

ZAVÍRKA

Je vám jistě jasné, znejmilejší čtenáři, že k přežití BURANTEATRu v nejistých, provizorních a značně komplikovaných podmínkách by nedošlo, nebýt mnoha lidí, kteří v pravou chvíli pomohli, vyšli vstříc, zapůjčili potřebné, přiložili ruku k dílu či utrousili slovíčko na správných místech. Jejich kompletní seznam je k nalezení o pár řádek níže. Jednoho z nich bych ale rád zmínil přede všemi – Jirku Vrbenského, dobrého a věrného kamaráda, herce širokého srdce a úzkého rejstříku, kterého asi mnozí znáte jako člena našeho souboru z internetu nebo Divadelních novin. Jirka by hrál epizodní role v našich inscenacích dodnes, kdyby se předpředpředloni nezabil na motorce. Ne, dělám si srandu. V autě. Dobrou noc.

SPECIAL THANKS