BURANTEATR podle Moliéra

"„Svět je plný lží. Ale já, já jsem schopen lásky. Váží si toho někdo?“ "


režie – Zetel
dramaturgie – Jan Šotkovský
scénografie a kostýmy – Zuzana Přidalová j.h.


osoby a obsazení:

Alcest – Michal Isteník
Celimena – Kamila Zetelová
Filint – Jaroslav Matějka
Oront – Dano Junas
Arsinoe – Kateřina Dostalová
Elianta – Marie Vančurová
Akast – Martin Tlapák
Klitandr – Pavel Novák nebo Václav Hanzl


Premiéra 18.12. 2010 v BURANTEATRu na Stadionu.

Představení trvá 70 min. Nemá přestávku.

Rozhovor dramaturga se sebou samotným místo anotace:

Zeptám se tě stručně – proč Misantrop?

První motivace byla v tom, že po letech, kdy jsme se věnovali v podstatě současným, nebo alespoň moderním psychologickým hrám, jsme se chtěli poměřit s klasikou nejklasičtější. Včetně verše…

Což se vám ale nepovedlo.

Nepovedlo, nepovedlo… Nám najednou přišel ten způsob, na jaký jsme v moderním divadle uvykli – že hraješ Shakespeara v oblecích, v McDonaldu, v irácké válce, v současných uniformách a do toho říkáš stylizované texty v blankversu – jako úplně absurdní. Jako dohoda nás divadelníků mezi sebou, která ale normálnímu člověku musí připadat prapodivná. Po staletí neváhalo evropské divadlo vzít látku, která mu připadala silná, a předělat ji k obrazu svému. Ano, Médeia je skvělá hra. Ale pokud má být o současné manželské krizi, je nutné o ni mluvit v Eurípidově verši? Určitě, může to být ozvláštnění. Cesta jak objevit v současném příběhu antickou velikost. Jenže o to jsme právě nestáli. Dokázali jsme si de facto představit jen dva způsoby, jak na Misantropa – buď se bude odehrávat v době, kdy ho Molière napsal, nebo dnes. A jednoznačně jsme oba stáli o to, aby to bylo teď a tady. Problémy těch postav nám přišly – čím víc jsme se jimi zabývali – velmi důvěrně, intimně známé. A nechtěli jsme, aby nám je alexandrín, markýzové a volány na šlechtických kabátcích vzdalovali.

A v čem je ta intimní známost?

Alcest, Molièrův protagonista, je člověk, kterému společnost, ve které žije, přijde jako pokrytecká, falešná, věřící nepravým idolům, zkorumpovaná a vyprázdněná. To je ale pocit, ke kterému inteligentní a citlivý člověk, jakým Alcest je, nemá daleko v žádné době – obzvlášť v té, která je tak spokojena sama se sebou, jako byla ta Molièrova a jako je ta naše. A Alcest si svůj dojem nenechává pro sebe, neváhá svůj názor vmést okolí do tváře. Jenže není to, že budu všem na potkání říkat, jak mi přijde jejich života falešný a ubohý, něco vlastně hluboce nezralého? Jeho nejlepší přítel, Filint, je naopak člověk, který spokojeně v oné společnosti existuje. Není z ní nadšen, uvědomuje si některé její problémy. Ale nechce chodit hlavou proti zdi, pálit si prsty. Zabydlel se ve svém každodenním pragmatismu. Může se to jevit jako odpudivá, křivácká přizpůsobivost – nebo jako víceméně poctivý postoj někoho, kdo si o sobě nemyslí bůhvíco, ale už pochopil, že je důležitější, jak člověk doopravdy žije, než jak svůj život prezentuje. Konečně je tady Celimena – krásná, inteligentní, úspěšná, oblíbená žena. S jediným nedostatkem – úspěchu i obliby dosahuje tím, že vyjde se všemi, každému zalichotí, na každého hodí očko, s každým pomluví někoho dalšího. Až je vlastně trochu otrokyní své krásy, své obliby, svého úspěchu. A přesto – nebo možná proto – zároveň miluje chlapa, který jejím úspěchem naprosto pohrdá – a přitom by ten úspěch kvůli tomu chlapovi neopustila. Tahle ústřední trojice postav nám přijde jako nejednoznačná, jejich vztahy hluboké a nejednoduché, nastolují spíše otázky, než dávají odpovědi. Přijdou nám hluboce povědomé a známé, jejich příběh nám připadá jako náš příběh – proto to zrušení časové bariéry.

A není to drzost, mávat takhle s klasikem?

Každý klasik byl jednou mladý a drzý. Řekneš třebas Schiller – a představíš si mramorovou bustu. Ale já vidím osmnáctiletého pankáče své doby, který jako výraz nenávisti k tuposti vojenského učiliště po nocích pod polštářem sepisuje Loupežníky – jako surový, neučesaný výkřik o tom, že žije v nelidské společnosti. Podobná drzá, podvratná energie i v Misantropovi podle nás je – a vyprávět ten příběh současným jazykem, který hledáme improvizacemi s herci na zkouškách, nám prostě přišlo jako nejlepší způsob, jak ji dostat ven. Snad se to povede. Ještě nikdy jsme tímhle způsobem nezkoušeli a tušíme, že je hodně obtížný a riskantní. Jenže když už tím divadlem nebohatneme, chceme nedřepět na tom, co už relativně bezpečně umíme, dovolit si luxus rizika.

Proč jste si vybrali pro Alcesta právě Michala Isteníka?

Na silné, apelativní téma inscenace, ještě navíc v situaci, kdy jsou herci do značné míry spolutvůrci textu, potřebuješ herce, který ho pochopí, vezme za své, dokáže ho donést do hlediště, a navíc umí přijmout zodpovědnost nejen za svou roli, ale za sdělení celé inscenace. A to Michal je. Navíc příběh člověka, který není schopen opustit lidi, ale zároveň je nesnáší, je do značné míry jeho téma…ale na to ať už se lidi přijdou podívat.

Tak dík za rozhovor, draku.

Za málo, draku.


Úryvky z kritik
Je obdivuhodné, když si divadelníci „ochočí“ klasickou divadelní látku tak šťavnatým způsobem. Brněnská inscenace Misantropa vznikala bez textu a jen pomocí řízené improvizace na zkouškách, pouze na základě stručného popisu jednotlivých situací předlohy. Není třeba se děsit. Čeká vás Moliére v současném jazyce a reáliích dneška. A budete se náramně bavit. (…) Jednoduchá scéna i kostýmy Zuzany Přidalové jsou na výbornou, stejně jako práce s nimi. Je tu skutečně vidět až do lidí, což je přednost režie uměleckého šéfa souboru Zetela. Minuciózně rozvedené vztahy, srozumitelně vyložené situace, perfektní herectví vyhrávající si s intonací i přiblblou slovní estetikou dneška dělají z tohoto divadla zážitek. (…)
Zbývá pochválit ansámbl. Přesně uchopený charakter Misantropa nabízí Michal Isteník. Výtečnou karikaturu přiblblého bose zase Slovák Dano Junas, herecký objev inscenace. Junas se neutíká k hrubozrnné karikatuře všemocného hňupa, v roli je skutečně nebezpečný. Dámská šatna Kamila Zetelová, Katka Dostalová a Petra Kocmanová jsou nejen estetickou ozdobou kusu.
Jedni jsou tady špatní, druzí také, a to proto, že jsou k nim shovívaví. Tento Moliére vročený do současnosti nastíní rozporuplnost vztahů a dělá to artistním i zábavným způsobem.
Luboš Mareček, MF DNES

Dramaturg Jan Šotkovský spolu s režisérem Zetelem tedy převedli Molièrův text do současných domácích reálií, aktualizovali jazyk a nechali soubor text dotvořit improvizací. Úprava je to věru vítaná, protože původní hra sice mistrovsky vystihuje nadčasový konflikt jedince se společností, ale je, marná sláva, částečně poplatná konvencím doby svého vzniku a dnešní čtenář se k jejímu živému nervu musí proklestit upovídaným veršem a zašlým koloritem dvora Ludvíka XIV. (…) Brněnští inscenátoři tedy verš i „kurtoaznost“ hry odstranili, ale přitom do značné míry zachovali její scénosled a především obdivuhodně vystihli všechna podstatná témata. Komedii charakterů ponechali, co její jest, tedy zachovali dráždivou mnohostrannost a rozpornost jejích postav. (…) Potud molièrovský základ, který zaručuje inscenaci myšlenkovou hutnost a pronikavost. Na tuto bytelnou podkladovou vrstvu je však elegantně nanesena ještě vrstva publicistická, která z inscenace dělá snadno komunikující, protože ryze aktuální podívanou, v níž mohou mnozí diváci poznávat své šéfy či kolegy a z plna hrdla se jim vysmát. Katarzní efekt buranského Misantropa totiž spočívá v úlevě, že tu současnou špínu nevidíme jen my, že ji někdo přesně a ještě s vtipem veřejně pojmenuje, zkrátka – nejsme v tom sami!
Radka Kunderová, Svět a divadlo

Buranteatr zůstává Brnu zachován. Po měsících nejistoty představilo divadlo v novém prostoru Stadionu v Kounicově ulici Misantropa podle Molièra. (…) Nepoddajná parta zůstává nadějí divadelního Brna poprovázkovské éry. (…) V Buranteatru přinesou kůži na trh „podle Moliéra“ – a máte pocit, že z něho nechybí ani slovo. Ani gesto. Ten princip se osvědčil už ve Williamsově Skleněném zvěřinci. Radikální zpřítomnění textu činí z dávného příběhu o chorobném vyznavači pravdy, zamilovaného ale do dívky s vlastnostmi rovnou protikladnými, sázející na přetvářku a pomluvu, žhavou aktualitu. Ne dosazováním politických souvislostí, jež vykazují stále stejné korupčnictví, mocichtivost, kult a lež, nýbrž nadčasovým odkrytím pohnutek jednání. Výjezdní podnikový večírek spojený s lyžováním zmařeným vytrvalou oblevou odhaluje charaktery stejně výstižně jako Molièrovy dvorní dámy obklopené markýzy.
Z Buranteatru srší radost z divadla, z improvizace i z toho, že se něco povede. A jak!
J. P. Kříž, Právo

Aktualizování klasických textů často působí více škody než užitku, především aktualizuje-li se pouze vnější forma, ale nikoliv obsah. To ale v žádném případě neplatí o práci dramaturga Jana Šotkovského a režiséra Zetela, kteří právě Misantropa přemístili do současných reálií. Diváka znalého Molièrovy předlohy jistě potěší překvapivě veliká vnitřní shoda ve všem, co se děje v jednotlivých obrazech, a zároveň jako by moderní verze odhalovala současnému člověku z podstaty příběhu a jednotlivých jeho postav více, než kolik bychom byli schopni sami vyčíst v originálním textu. Vše je nám bližší, pochopitelnější, ale v žádném případě na úkor přílišného zjednodušování nebo zobecňování původní hry (dokonce spíš Molière dnes už vyznívá v porovnání s verzí „Buranů“ jaksi plytce a povrchně). Komedie Misantrop v pojetí Buranteatru rozhodně nepřináší bezstarostný smích, ale spíš smích sarkastický, smích nad absurditami života a nad směšností nás samých. V publiku se v jednu chvíli ozývají salvy smíchu, aby je vzápětí vystřídalo soustředěné hrobové ticho. Tragické příběhy jsou u „Buranů“ vždy plné vtipu, komedie Misantrop naopak přináší množství tragických témat. Smích a pláč znovu stojí bok po boku jako dva nerozluční protihráči a svou semknutostí ponoukají mozek k tvorbě překvapivých myšlenek. Ano, Buranteatr vykročil novým směrem. Naštěstí ale ani v dosud neprobádaném terénu nepřestává být sám sebou, neztrácí nic ze svých předností ani zásad.
Helena Michková, www.i-divadlo.cz

Michal Isteník v titulní roli, Jaroslav Matějka jako Filint a Kamila Zetelová jako Celimena stejně jako ostatní herci v inscenaci opět potvrdili pověst BURANTEATRu jako souboru vyznačujícího se propracovanou souhrou, přesným temporytmem a velmi vyrovnanými hereckými výkony. Především je však zážitek (bohužel tolik zřídkavý!) vidět dnes na tuzemském jevišti dramatický charakter ‘vytlačený’ z nitra toho kterého herce (a to v případě všech na scéně, bez ohledu na velikost role, resp. počet replik), který do role obtiskuje kus sebe – a přesto přivádí na jeviště postavu, nikoli své ego. Nepochybnou příčinou je přesné vědomí toho, co chce říci inscenace jako celek, a pokora před prací ostatních a tvorbou společnou.
Jana Cindlerová, DISK

Při všemožných křečovitých pokusech o aktuálnost, prováděných obvykle skrze laciné vizuální odkazy k moderní civilizaci či nedomyšlené infuze současných témat, kteréžto postupy vedou spíše k nepřirozenému napětí s původní látkou (…) je práce Buranteatru pro diváka nesmírně úlevná. Nápady „Buranů“ drží pohromadě a vytváří funkční celek, který se navíc nevzpírá předloze. (…) Inscenace (…) v důstojné nadsázce velmi přiléhavě zachycuje bezobratlý kariérní konformismus, kterým si člověk zajišťuje své teplé, pohodlné místo ve světě. Misantrop přitom ale není nijak radikální ani relativistický. Naopak se v něm režiséru Zetelovi a dramaturgovi Šotkovskému daří udržet již Molièrem skvěle vystiženou dramaticky rozporuplnou pozici mezi mravní rozbředlostí většiny a etickou úporností Alcestovou. Pro nás konec konců asi není o mnoho snazší než pro Molièra najít takovou podobu pravdivého života, která by nerezignovala na společenský život a nebyla tedy spíše škodlivá. „Buranům“ se povedla chytrá, vtipná, provokativní moralita.
Josef Dubec, Studentský SAD

foto: Pavel Nesvadba