JOSEF KAINAR – TÁCEK V PRSTECH

Někteří lidi moc to uměj s dětma.
Ty haranti se jenom na ně třesou,
a strejčku sem, a strejčku tam,
a von nic nedělá,
cukroví nedá, von je nepoplácá,
von si je shání ze sebe jak mouchy,
a přec je pro ně
svatej Holahej.

To mě se děcka, řekl bych, až bojej.

Ve čtvrtek večer dlívám u Páráčků,
přemejšlím vo tom, tácek v prstech točím,
a pořád dokola.
Já přece nejsem dědek huňatá,
já nemám voči
jako černý špunty
od flašky s jedem,
nejsem krkavec,
a esli sem chtěl dvakrát koho zabít,
tož vy byste se nezvládli,
já ano.
Ale si myslím, jak ten tácek točím,
že příčina je mimo mě a jiná.
Já pro lidstvo sem votevřený okno
a do srdce mi sáhne,
kdo jen chce.

A jeden z takovejch, já řeknu, co si myslím,
v srdci mi něco nadosmrti zkazil,
něco z něj vzal,
tož se mě děcka bojej.
Kdybych měl já to sebemenší zdání,
kerej to byl, a možná taky kerá,
potřetí bych se
asi dobře nezvlád.

Největší štěstí, to je dycky to,
za kerý nemůžeš.
A neštěstí,
kerý sis nezavinil.