Ladislav Smoček

Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho

„Na počátku byla skříň. Ale pak přišel on. Dr. Zvonek Burke. Juž tak. Solidarnošč!!!“

realizační tým:

úprava textu a dramaturgie – Milan Kaplan
scéna a kostýmy – Ivana Macháčková
hudba – Jakub Rejlek
režie – Zetel

osoby a obsazení:

Burke – Roman Groszmann
Tichý – Jiří Š. Hájek
Outěchová – Zuzana Ščerbová
Svatava – Ilona Š. Hájková
Václav Václav – Petr Jarčevský
Hraběnka – Anežka Kubátová
Zabiják – Jan Šotkovský

Premiéra 18. března 2004 ve Studiu Marta Brno.

Obnovená premiéra 26. října 2004 v Divadle Tramtarie Olomouc.


Milan Kaplan – Dr. Zvonek Burke

Doktor Zvonek Burke. Nevíme, čeho je doktor a nikdy se to nedozvíme – on totiž zkoumá tak trochu vše. Renesanční člověk nebo diletant? A navíc je to lidumil – amatér „jako byl svatý Václav nebo doktor Schweitzer“. Jeden by ho popichoval: ale, doktore, copak to zase zkoumáte? Takový je Zvonek Burke: uzavřený, samotářský starý mládenec. Je laskavý, ale není dobré ho provokovat – a co teprve, když se jeho domácí rozhodne vystěhovat ho z milovaného podnájmu: vše se v něm vzbouří a v jeho mysli spontánně započne lítý boj. Cíl: zapudit realitu. Jaj, ta realita, kdopak aspoň jednou nezatoužil, aby všechno bylo trochu jinak?

Ladislav Smoček – Burke ve vyhnanství

BURKE: Povinností badatele vůči lidstvu je zachytit vše. Vcelku však osnuji skromný bestseller, něco jako Doktor Burke Story, kterou ovšem bude možno zhudebnit. Jsem odhodlán odhalit lidstvu celou pravdu o tom, co hrozného jsem prožil ono odpoledne, které vyústilo ve ztrátu pokojové vlasti. (…) Je třeba být nelítostně upřímný. Něco jako Vítězslav Hálek nebo Markýz de Sade. Neboť hleďte: svůj neblahý návrat z lázní stále vidím, slyším, prožívám! Vzduch voněl! Vysoko na obloze zpívali vrabci. Má hlava – hruď i střeva – vše ve mně bylo naplněno dobrem.

(úryvek z aktovky Burke ve vyhnanství – „opožděného pokračování“ hry Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, 1977)

Zdeněk Hořínek – Jak mluví doktor Burke

Podivínský stařík, který se zabývá lidumilstvím – amatérstvím, má ve svém pokoji portréty Alexandra Dumase – otce a Františka Ladislava Čelakovského. Francouzský romanopisec a český buditel. Romantismus a obrození. Devatenácté století. Jenže dr. Zvonek Burke žije ve století dvacátém, kdy obrození a romantismus jsou buď historickým jevem, nebo anachronismem. Burke volí druhou možnost – anachronismus jako životní stanovisko. Jeho ideová zřídla jsou časově odlehlá; není divu, že z nich plyne míza značně vyčpělá.

Burke si libuje v citátech českých („Ty zlá, ploskonosá sani!“, „Jsem silnější, než předpokládáte, vikomte!“, „Ještě okny dopadaly paprsky slunce do komnaty, když jedovatý sen přicválal do hradu na černém oři!“) i francouzských („Les miserables!… Bien. A la guerre comme la guerre! Olá! Olá! Touché!), lhostejno, zda doslovných, nebo fingovaných, jejichž provenience je příznačná: romantická literatura, většinou druhého řádu, novoromantický Cyrano de Bergerac a konečně různí degenerující dědicové romantického ducha, jak je známe z kolportážní literatury dobrodružné i salónní odnože. Ale Burke nejen cituje, on i uvažuje v citátech a spojuje nejvšednější podněty se vznešenými, leč konvenčními literárními asociacemi. Má-li jít na půdu – tak na půdu „temnou“ a „s poutnickou holí“; jde-li o provdání škaredé staré panny, hovoří pateticky o „semknutých zástupech, jak pochodujou pod tlakem mravní síly k oltáři obětnímu“. V jeho obrazivosti se to hemží vrahy, dýkami, jedy, koňmi, sny a zrádci.

(úryvek ze studie Řeč dramatu, Host do domu 1/1968)