Tennessee Williams

Tramvaj do stanice Touha

„Dobrý den. jsem stellina sestra a budu tady nějakou dobu bydlet. nevadí vám to?“

realizační tým:

režie – Roman Groszmann
překlad – Luba a Rudolf Pellarovi
úprava textu – Roman Groszmann, Jan Šotkovský
dramaturgie – Jan Šotkovský
scéna a kostýmy – Zuzana Přidalová

osoby a obsazení:

Blanche – Isabela Bencová Smečková
Stella – Anna Kršiaková
Stanley – Zetel
Mitch – Petr Jarčevský
Eunice – Ilona Š. Hájková nebo Jitka Šotkovská
Steve – Petr Tlustý
Pablo – Miroslav Ondra
Mladík – Jiří Š. Hájek
Lékař – Roman Groszmann
Sestra – Jitka Šotkovská nebo Ilona Š. Hájková

Premiéra 21. září 2004 v divadle Tramtarie Olomouc.


Tennessee Williams (1911 – 1983)

je osobností, která světovou literaturu 20. století ovlivnila tak, jako málokterá jiná. Autor her, z nichž některé asi už nikdy nezmizí z pomyslného „zlatého fondu“ světového dramatu (Tramvaj do stanice Touha, Skleněný zvěřinec, Kočka na rozpálené plechové střeše, Noc s leguánem a dalších), autor povídek, z nichž některé jsou úžasnými miniportréty citových zápasů moderního člověka (sbírky Osm smrtelnic posedlých, Jedna paže a další) i svébytných básní.

Na pole světové literatury však přece jen Williams vstoupil jako dramatik. Jako tvůrce jedinečných, vášnivých her, které „se už dneska nepíší“. Williams (homosexuál a tvůrce jedněch z nejúchvatnějších ženských figur světové dramatiky) totiž nepíše analyticky chladné pitevní protokoly lidských proher – je totiž vůči svým nezřídka zraněným, prohrávajícím, narušeným a z pohledu běžné morálky možná i úchylným hrdinům nadán v nevídané míře schopností soucitu, empatie a porozumění. Nevídaná citlivost, ba přecitlivělost řady jeho hrdinek (Amanda ze Skleněného zvěřince, Blanche z Tramvaje do stanice touha, Maggie z Kočky na rozpálené plechové střeše a jiné) byla podle všeho i vlastností autora samotného.

p.s. Williamsova hra, kterou dnes večer zhlédnete, se v originále jmenuje A streetcar named desire. Tramvajová zastávka Desire (touha) v New Orleans skutečně existuje (nebo aspoň v době, kdy Williams Tramvaj psal, existovala) a je to zastávka konečná. „Řekli mi, že mám nastoupit do tramvaje, která jede do stanice Touha…“

Když se mne někdo zeptá na téma, zatvářím se neurčitě a řeknu: je to hra o životě.

 

Dvanáct dní před premiérou

Dvanáct dní před premiérou mám napsat do programu, proč vlastně Tramvaj do stanice Touha. Proč ten sentimentální, ubrečený Williams s těmi svými pověstně neurotickými, křehkými kráskami amerického jihu, autor, který již dávno, definitivně a neodvolatelně vyšel z módy, který se nasazuje do repertoáru jen proto, aby ukojil tužby hereček v případě, že jejich nenaplněné ambice již hrozí explozí. Hlavně sentimentální. Hlavně ubrečený.

Mohl bych to odbýt jednoduše a říct: je to dobrá hra. Dokonce nejlepší Williamsova hra (myslím si). Dokonce jedna z nejlepších her 20. století vůbec (myslím si). To všechno ovšem ještě vůbec nic nezaručuje. Po knihovnách celého světa se na zaprášených policích povaluje řada dobrých, ba výtečných her, které nikdo nemá potřebu hrát.

Tak ještě jinak: je to nadčasová hra. Ale zase – co je to nadčasovost? To není nějaká univerzalita bez chuti a zápachu, vyplývající z prostého faktu, že hra nepojednává o něčem pomíjivém, jako třeba o nedostatku banánů, ale o něčem trvalém, jako třeba že lidský úděl na této zemi je krušný a bolestný (což – myslím si – víme vcelku všichni a nemusíme kvůli tomu chodit do divadla.) . To je (myslím si) schopnost hry snést mnoho odlišných přečtení a výkladů, otevřít se znovu a jinak nové současnosti, novému životnímu pocitu, novému uměleckému názoru, snést změny, úpravy a retuše a neztratit se přitom. Jsme u jádra věci. Tato hra (myslím si) tu schopnost má.

Tadeusz Kantor krásně řekl: „Popravdě řečeno – nehrajeme Witkiewicze, hrajeme s ním.“ Text hry je partner. Tramvaj do stanice Touha je nám dobrým partnerem. Ten text, bytostně a silně zakořeněný do New Orleansu 40. let, nám dovolí, abychom ho (alespoň duchem) transponovali před české publikum roku 2005 – a nepůsobí zastarale, neaktuálně a minule. Ten text je možná sentimentální a ubrečený, ale má krásnou, přísnou stavbu klasické tragédie a postavy, z nichž ani jedna nám (a věříme, že ani divákům) nedovolí mávnout nad ní rukou a říct „patřilo jí to.“

„O čem“ a „proč“ že to hrajeme, ať si každý domyslí – nemám rád lidi, kteří prozrazují už na začátku jména vrahů a pointy anekdot. Takže to by bylo těch dvanáct dní před premiérou, když se dívám, jak se herci s režisérem snaží být Tramvaji do stanice Touha také dobrým partnerem, asi zhruba všechno.

Jan Šotkovský